První historické doklady o osídlení oblasti středního Pojizeří sahají na samý přelom 12. a 13. století. V důsledku nových jevů v politickém a ekonomickém vývoji, jako byly počátky kolonizace - osídlení dosud neobydlených oblastí či rozvoj obchodní výměny, se utvářely nové skupiny raně středověké společnosti. Vedle panovníka se z jeho družiny konstituuje sebevědomá šlechta, nová vrstva obyvatelstva je spojena se vznikem měst a v postupně osídlovaném venkově se formuje vrstva poddaných.
Hlavním cílem předních šlechticů byly především vysoké úřady a nabývání různých výsad. Obdobně jako šlechtici působili u dvora i církevní hodnostáři prosazující požadavky církve. Zákládání panovnických měst a vsí se staly vzorem pro šlechtu, která se snažila v těchto aktivitách panovníka napodobit a zároveň využít církevních řádů v zájmu rychlejšího osídlení a zkulturnění svých území.
Díky tomuto vývoji se během 12.stol.podařilo na severovýchodě Čech vytvořit rozsáhlé ucelené panství rodu Markvarticů, jež ve století následujícím sahalo již od Mladoboleslavska na sever k Jablonnému a na severovýchod od Českodubska přes Turnovsko až do Podkrkonoší
S panovníkovou podporou klášterů se setkáváme v tomto kraji na počátku 12.století, kdy Vladislav I. daroval kladrubskému klášteru sezemský újezd s vesnicemi Sezemice, Sovenice, Kobyly a Radvanovice. Markvartici se v této sféře činnosti projevili již o několik let později. Kolem r. 1240 byl s jejich podporou založen klášter Hradiště. Církevní dozor zde vykonával opat kláštera v Plasích, odkud sem přišli první mniši cisterciáckého řádu.
Podle jmen byli původu německého, tak jako většina osídlenců měst i vesnic. Pravděpodobně Markvartici jim přidělili rozsáhlé území sahající po obou březích řeky Jizery až k Mužskému, na Pěnčínsko a dále na sever a západ. Kromě vlastní církevní úlohy klášter měl význam pro rozvoj hospodářské aktivity.
Osídlování panství a zakládání nových vesnic probíhalo postupně z nejbližšího okolí kláštera až do vzdálenějších koutů církevního majetku. Hlavní hospodářský dvůr se nacházel v areálu kláštera, pro obhospodařování vzdálenějších míst byla zakládána probošství, a to ponejvíce při kostelích. Takový hospodářský dvůr se nacházel například v blízkosti loukovského kostela ve Svijanech.
Se jménem samotného Pěnčína se setkáváme na listině z r. 1383, kde je uvedeno jméno Mikše či Mikšíka (Mikssikonis) z Pěnčína, i když je samozřejmé, že vesnice Pěnčín zde existovala již dříve, tak jako Střížovice či Vitanovice, jejichž názvy uvádějí historické prameny ještě později. V r. 1394 je připomínán Mikuláš Kokotek z Pěnčína jako majitel tvrze v Chocnějovicích. Šlo zřejmě o drobného vladyku, který vlastnil větší usedlost s pozemky v Pěnčíně. Je proto možné usuzovat, že část Pěnčína byla tvořena svobodným vladyckým majetkem.
V době svého hospodářského rozmachu a v podstatě završené kolonizace sahalo panství (klášter Hradiště) na severu až k Rychnovu, na západě k Mohelce. Jižní hranice tvořily pozemky vsí Rohozec a Daliměřice. Dále hranice pokračovala zpět ke kláštěru, tzn. obvodem svijanským, kam patří i Pěnčín, Vitanovice, Střížovice, Padařovice, Jirsko, Podolí u Svijan i jeden dvůr v Soběslavicích.
Hospodářská správa jednotlivých obvodů rozsáhlého panství byla vykonávána prostřednictvím dvorů (grangií). Naše oblast podléhala klášternímu dvoru ve Svijanech.
V blízkém okolí kláštera, dvorů a jednotlivých vesnic byly pozemky obdělávány trojpolním systémem. Pěstovalo se obilí, proso, hrách, mák, konopí, klášter měl i své vinice. Ve vzdálenějších oblastech se choval na pastvinách dobytek, v lesích se těžilo dříví na palivo a stavivo. Byly zakládány rybníky a také Jizera se svými přítoky byla využívána k rybářství. Klášter pronajímal mlýny (Mohelnice, Hubálov), poblíž hlavního dvora se nacházela i sladovna a pivovar. Také z krčem v mnohých vesnicích plynuly do klášterní pokladny nezanedbatelné příjmy.
Postupně však byla stále větší část klášterních pozemků rozdělována poddaným. Nejdříve však byly rozměřeny na lány či záhony. Podle polohy vesnic, kvality a velikosti těchto přídělů byly pak pro vesnice určeny peněžní platy (odvádění dvakrát ročně), které znamenaly největší zatížení poddanských hospodářství. K tomu přistupovaly naturální dávky ve formě plodin, domácího zvířectva či různých zemědělských produktů, a samozřejmě robotní povinnosti.
K nejnáročnějším patřily práce při žních, orba, sekání luk a svážení sena, pletí prosa, máku a řepy či těžba, svážení dřeva z klášterních lesů. Poměrně slibný hospodářský rozvoj však byl na přelomu 14. a 15. stol. narušen mnohými neblahými událostmi. V r. 1380 se na území českého království rozšířila morová epidemie, která postihla nejen obyvatelstvo městské, ale krutě zasáhla i venkov.
Zkázu prohloubilo několik neúrodných let doprovázených všeobecným hladomorem. Situaci pak ještě více komplikovaly konflikty krále Václava IV. s panskou jednotou a dokonce i církví. Vojenské oddíly procházející krajem přinášely místnímu obyvatelstvu jen zkázu a utrpení. Všeobecně zhoršení životních podmínek poddaných kontrastovalo s množícím se klášterním majetkem.
Pravděpodobně i zdejší cisterciáčtí mniši se způsobem života vzdalovali původní přísné řeholi. V letech 1404 - 1405 zde byly dokonce vyšetřovány nepravé zázraky, o nichž šířili mniši zprávy, snad aby zvýšili vážnost kláštera. Zdaleka sem proudily davy venkovského lidu, aby byly svědkem těchto událostí. Přítrž tomu učinil až zásah nadřízených představitelů církve.
Také hlasatelé odpustků byli zváni do tohoto kraje, nebo si mniši vydělávali tímto způsobem dokonce i sami. Klášter tak postupně přestával být střediskem víry a úcty, jak tomu bylo dříve.
Tyto poměry vytvářely příznivou situaci pro šíření husitských idejí. Centrální oblast celého Pojizeří však byla v rukou katolické šlechty nebo církve. A tak se k táboru husitskému přikláněli spíše jen méně majetní šlechtici, jejichž panství ležela většinou po jižním obvodu tohoto území, a proto své spojence hledali především ve středních Čechách. Jednalo se například o rod pánů ze Zvířetic, bratry z Valečova a Čeňka z Vartemberka, který vlastnil zboží na Jičínsku.
Naproti tomu se do katolického tábora po krátkém váhání znovu vrátil Jindřich z Vartemberka na Valdštejně. Patřili sem rytíři z Kováně, kteří vlastnili Frýdštejn a vladyctví ve Vlastibořicích, se dvorem mocného pána z Michalovic udržoval dobré vztahy Petr Tista z Libštejna na Albrechticích.
