Počátky osídlení středního Pojizeří a Českého ráje jsou úzce spjaty s příchodem zemědělců mladší doby kamenné, kteří k nám přicházejí v šestém tisíciletí před našim letopočtem. Pro pravěkého člověka nastává zásadní zlom v jeho dosavadním životě. Z lovce - sběrače navštěvující naši oblast ve starší a střední době kamenné (mladý paleolit a meziolit, např. jeskyně Klamorna) se stal relativně usedlý zemědělec, který počal zásadním způsobem měnit okolní krajinu. S novým lidem se u nás objevují nové výrobní techniky a nové předměty. Jedná se zejména o keramiku, která je tvářena jak z jemné, důkladně plavené hlíny (tzv. stolní keramika),tak z hlíny s příměsí ostřiva nebo písku (užitková keramika). Dalším důležitým objevem je broušení kamene. Surovina na výrobu broušených seker a tesel pochází z podhůří Krkonoš a Jizerských hor.
Žďářením lučních porostů dubu a jilmu si připravil pravěký zemědělec nová pole, na kterých pak pěstoval různé plodiny - pšenici, proso, ječmen, hrách i čočku. Neolitičtí zemědělci k nám přicházejí v několika vlnách ze středních Čech proti toku Jizery. Znalost pěstování obilovin a chov dobytka si přinášejí ze své pravlasti v Přední Asii (tzv. oblast úrodného půlměsíce) a Balkánu. Podnětem k založení osady byla vždy přítomnost vodního zdroje - potoka nebo řeky. V naší oblasti byla pro všechna období pravěku i středověku životodárnou řekou Jizera se svými četnými přítoky. Na jejich terasách se v mladší době kamenné nacházelo velké množství osad (Nudvojovice, Podolí, Přepeře, Svijanský Újezd, Svijany a další). Jednou z mnoha bylo i neolotické sídliště v Pěnčíně.
Důležitým pro poznání nejstaršího osídlení Pěnčína a jeho okolí se stal archeologický výzkum rozsáhlého sídliště kultury s vypíchanou keramikou, prováděný v roce 1901 profesorem J.V. Šimákem, Karlem Buchtelou (pozdějším ředitelem Státního archeologického ústavu) a řídícím učitelem K. Hrdinou. Sídliště se nalézalo v poloze „U kříže“ při silnici do Turnova. V r. 1906 byly prozkoumány i neolitické sídlištní objekty zjištěné na poli za stodolou pana Bičíka. Osídlení pěnčínské osady má své počátky v mladší fázi kultury s lineární keramikou (keramika zdobená rytými liniemi ještě před výpalem v milířově peci), nejpočetnější nálezový inventář pochází z období kultury s keramikou vypíchanou (keramika zdobená pásy vpichů pomocí dřevěného nebo kostěného hřebenu). Nalezené předměty (keramika, broušené a štípané nástroje) jsou uloženy v archeologické sbírce turnovského muzea. Ojedinělé nálezy broušených kamenných nástrojů, nalezené při orbě na podzim r. 1941, pocházejí z dnes neidentifikovaného pole pana Glasra (pole severozápadně od vsi - mezi Vitanovicemi a Pěnčínem).
Z Hrdinových výzkumů prováděných v Pěnčíně pocházejí i zlomky keramiky, které lze chronologicky přiřadit střednímu až mladšímu eneolitu, některé nálezy lze datovat až do počátku starší doby bronzové. Pravděpodobně se jednalo o sídliště. Bohužel se nedochovaly bližší nálezové okolnosti, nelze proto polohu sídliště blíže identifikovat.
Z osady Kamenec pocházejí ojedinělé zlomky kamenných broušených nástrojů, které chronologicky náleží pozdní době kamenné. Nálezy jsou uloženy v turnovském muzeu.
Nejhustěji v pravěku byla naše oblast osídlena lidem popelnicových polí (mladší a pozdní doba bronzová, starší a mladší doba železná, cca 13. - 3 stol. před Kristem). V nejstarším období popelnicových polí osídlil Pojizeří lid kultury lužické (1200 - 900 před Kristem). Následuje pak osídlení kulturou slezkoplatěnickou (900 - 400 před Kristem), která v naší oblasti pokračuje v podobě tzv. turnovského typu (200 - 100 před Kristem). Tento kulturní komplex dostal svůj název podle rozsáhlých žárových pohřebišť (urnové a jámové hroby). Zemřelému byly na hranici přidány milodary (šperky, nádoby s jídlem a pitím aj.), s kterými byl zpopelněn.
Hlavním zdrojem obživy lidu popelnicových polí bylo zemědělství. Osady v Pojizeří jsou nalézány v blízkosti nejúrodnějších půd. Chaty měly rozměry zhruba 10 x 7 metrů, byly kůlové konstrukce se sedlovou střechou, ale známe i sruby. Obilí se skladovalo v zásobnicových jámách - silech. Lid poplenicových polí navštěvoval i jeskyně a skalní převisy, tzv. abri (Chodová, Kartola, Maštale, Sokolka, Staré Hrady aj.) Ze sídlišť a pohřebišť pochází nepřeberné množství nálezů (keramika, bronozové předměty, zlaté šperky). V nedalekých Svijanech byl nalezen v r. 1854 vzácný soubor bronzových předmětů, tzv. svijanské labuťky.
V Pojizeří bylo v 19. a na počátku 20.století prozkoumáno mnoho žárových pohřebišť kultury lužické i slezskoplatěnické (Svijany, Svijanský Újezd, Březina, Dneboh, Pěnčín). V intravilánu obce Pěnčín a v jejím bezprostředním okolí se nacházela velká osada a pohřebiště lidu popelnicových polí. V r. 1893 zde prokopal několik hrobů kultury lužické loukovecký farář Kára. Některé pěnčínské nálezy jsou dnes uloženy ve sbírkách Národního muzea v Praze. Podobně jako sídliště z mladší doby kamenné, tak i osadu a pohřebiště lidu popelnicových polí prozkoumali J.V. Šimák, K. Buchtela a K. Hrdina. Sídliště náleželo do nejmladšího období kultury slezkoplatěnické a rozkládalo se jihovýchodně a východně od obce. Pohřebiště, které nám dokládá celý vývoj kultury lidu popelnicových polí, se pravděpodobně nacházelo v poloze zvané „Březí“ (pole pana Glasra na severozápadním okraji obce směrem k Vitanovicím) na mírné vyvýšenině, kterou dle analogických situací z jiných lokalit lid poplenicových polí často využíval pro pohřbívání. Nalezená keramika z období turnovského typu (osudí, koflíky, soudky) je zdobena motivem slunce, trojúhelníkem, některé nádoby jsou opatřeny červenavým nátěrem a tuhováním. Nálezy jsou uloženy v turnovském muzeu.
Konec závěrečné fáze komplexu popelnicových polí - turnovského typu - je datován do období 3. až 1. století před Kristem. Předpokládá se, že tato kultura v nejmladší fázi silně keltizována zaniká v souvislosti s invazí lidu kobylské skupiny (kobylská skupina je pojmenována podle žárového pohřebiště Kobyly u České Dubu.
Lid kobylské skupiny pravděpodobně velice řídce osídlil naši oblast v 2.polovině 1. století před Kristem. Pro období římského císařství a dobu stěhování národů je situace v Českém ráji a přilehlém Pojizeří velice nejasná. Chybějí nám, až na několik nálezů z Podolí a z Hamrů u Turnova, jakékoli doklady o osídlení v tomto období.
Od 6.století pronikají do Pojizeří první Slované, přicházející ze své vlasti mezi Volhou a Vislou (v Pojizeří pravděpodobně sídlil kmen Charvátů). Podobně jako každý lid zabývající se zemědělstvím i oni osídlili úrodné terasy Jizery (Nudvojovice, Přepeře, Svijany). Budovali si zahloubené příbytky, (tzv. polozemnice) s píckami obloženými kameny, obilí skladovali v jámách lahvovitého tvaru tesaných do spraše, jejichž stěny byly pokyryty slaměnými rohožemi. Pšenice, ječmen i žito byly již drceny na spískovcových a slepencových mlýncích, tzv. žernovech, které se u nás poprvé objevují již v prostředí latenské kultury (5. - 1. spol. před Kristem).
V následujícím období (starší, střední a mladší doba hradištní 8. - konec 12. století) dochází v rodové společnosti k výrazné sociální diferenciaci, vznikají valem a palisádou opevněná hradiště (např. Hradec u Podolí, Mužský, Prachovské skály), objevují se hroby s bohatší výbavou. Postupně vznikají i osady v méně příhodných místech, struktura osídlení nabývá stabilnějšího charakteru. Upouští se od zvyků spalováním mrtvol, pohřívá se kostrově, končí nasypávání mohyl. Od 2.poloviny 9. století se k nám začíná šířit křesťanství. Po pádu Velkomoravské říše na přelomu 9. a 10. století dochází k zápasu jednotlivých kmenů o moc, která se postupem doby soustřeďuje v rukou toho nejsilnějšího vedeného Přemyslovci. Původní kmenová hradiště přešla pod nadvládu Přemyslovců a stala se správními centry rodícího se Českého státu. Od 12. století a v následujícím 13.století začínají v naší oblasti působit církevní řády (Klášter Hradiště, Turnov). Ve 13. století se setkáváme s prvními šlechtickými hrady (Valdštejn, Kozlov, Drábské světničky atd.) Jsou zakládána první města. Stabilizuje se struktura středověkých osad, která přetrvává až do doby současné, dokončuje se kolonizace dosud neobydleného území. V osadách nalézáme dosud zemnice a polozemnice, ale setkáváme se i s domy srubové konstrukce. Postupně se objevuje trojprostorový dům (síň komora, jizba), vznikají skutečné parcely. Středověký člověk žijící v Pojizeří se podobně jako jeho předci živil zejména zemědělstvím. Užíval již dokonalejší nástroje, např. těžkého pluhu k orbě na úzké, dlouhé plužině, k okopávání železnou motyku (kratec), železem okutý rýč.
Uprostřed Pěnčína se před rokem 1908 nalezly keramické zlomky, které lze datovat do závěru střední a mladší doby hradištní (10. - 12. stol.) Máme tedy pěnčínskou osadu doloženou o několik století dříve, než ze které pochází nejstarší písemná zpráva. Při statku čp. 1 se nacházelo tvrziště, dnes rozvezené, nalezená keramika byla původně uložena v pěnčínské škole, ale o jejím osudu nejsou žádné zprávy. Podobně je tomu s nálezem nádoby se stříbrnými mincemi, která měla být údajně nalezena na poli při cestě do Čtveřína.
V r. 1981 předal do turnovského muzea pan Krsek železnou podkovu, část železné lupy (struskové železo), fragmenty mazanice a uhlíčky, které se nalezly při zemních pracích v Albrechticích u usedlosti čp. 1 Bohužel tyto nálezy nedovolují přesnější dataci, předpokládáme jen, že mohou pocházet z pozdního středověku.
Pozdně středověká keramika (2.pol. 15. - 16.stol.) pocházející z intravilánu Obce Pěnčín byla již vytočena na rychloobratkovém hrnčířském kruhu. Ten se u nás začal užívat od 14.stol.
Tento krátký výlet do období vrcholného středověku je pouze jakýmsi úvodem ke kapitole následující. Naším cílem bylo zhodnocení archeologických nálezů z Pěnčínska, které nám dokládají osídlení od mladší doby kamenné do současnosti. Je jen na škodu, že k těmto předmětům neznáme žádné nálezové okolnosti. Neříkají nám totiž nic o rozmístění jednotlivých objektů pravěkých sídlišť a pohřebišť v okolí Pěnčína. Zájem archeologů na konci 19. a na začátku 20.století se spíše soustředil na nalezené předměty než na vlastní nálezovou situaci. Doufáme, že další generace archeologů postoupí o další stupínek v poznání života našich předchůdců, budou-li ovšem mít možnosti archeologické výzkumy provádět, protože náš „podzemní archiv“ není samozřejmě nevyčerpatelný. Při rozsáhlých zemních pracích, ale například i při orbě dochází k nenávratnému ničení pozůstatků po životě našich předků.
Na závěr ocitujeme odstavec z monografie o Českém ráji profesora Jana Filipa, významného archeologa, rodáka z nedalekých Chocnějovic, který si již před téměř padesáti lety uvědomoval nutnost ochrany našeho kulturního dědictví: „Chraňme všechny památky, přispívejme k jejich odbornému výzkumu, nedopusťme však, aby tyto pozůstatky minulosti byly svévolně ničeny neuvědomělými návštěvníky nebo neodborným zásahem jednotlivců, kteří sami nemohou takovouto činností přispěti k osvětlení minulosti. Český ráj je příliš vzácným koutem České země, skutečným skvostem, o jehož půvab se zasloužila stejně příroda svou výtvarnou činností jako nesčetná lidská pokolení, která tu žila od nejstaršího pravěku.
