euroregion Nisa


VII. díl - Historie Obce Pěnčín a jejích částí - Čtyři století panství Albrechtice - 2. část

25.03.2009 20:47

VII. díl - Historie Obce Pěnčín a jejích částí
Čtyři století panství Albrechtice - 2. část

Albrechtice
- drobné vladycké panství, které se konstituovalo na hranicích rozsáhlé markvartické državy, je poprvé zmiňováno ve 14. století v souvislosti s příslušníky rodu Tistů z Libštejna. Jeho původ lze nalézt až na vzdáleném Plzeňsku, odkud přišli jeho členové jako úředníci v kárlovských službách. V době vlády Karla IV. působil drobný šlechtic Oldřich Tista z Libštejna v letech 1354-1371 jako královský purkrabí na hradě Bezdězu.

- Když se jeho nástupcem stal syn Oldřich, on sám přebýval v Bělé pod Bezdězem. Odlřichovi dal v zástavu král Václav IV. 5.listopadu 1398 Bezděz, Podštejn a Albrechtice. Později získal Tistové Albrechtice do trvalého držení a své jméno začínají psát s přídomkem „z Albrechtic“. V r. 1412 je takto zmiňován Petr Tista z Albrechtic. Zda v těchto místech již nějaké tvrz stála nebo ji zde zbudovali nově, není známo. I nadále však udržovali blízké vztahy s královským dvorem, jak naznačuje dar krále Zikmunda pro uvedeného Petra v r. 1437, čímž zvětšili Albrechtičtí počet svých poddaných (o 2 v Daliměřicích, 1 ve Svojkově a po 4 poddaných v Lažanech, Vyskři a Nudvojovicích). Petrovi synové Oldřich, Petr, Mikuláš a Bohuš, jsou uváděni jako majitelé Albrechtic ještě v pol. 15.století, ale není známo, kdy přesně získali tento majetek Novohradští z Kolovrat.

V r. 1520 vystupuje v listinách jako vlastník Albrechtic Purkhart Novohradský z Kolovrat. Brzy ale toto panství prodal Alšovi ze Sovenice, jak vyplývá ze zápisu v deskách zemských, kde tuto kupní smlouvu po požáru desek obnovili v r. 1547 synové obou účastníků této smlouvy. Z tohoto zápisu lze čerpat poměrně přesné údaje o rozsahu albrechtického panství na počátku 16.století. Jednalo se o tvrz a dvůr v Albrechticích, vesnice Zásadu, Slavíkov, Kamení, Svojkov, Radimovice, Sedlejovice s „lukami, porostlinami, vrbinami, luhy, kurmi, vejci, robotami, mlejny, rybníky, haltéři ...“. Mlýny byly ve Slavíkově a Sedlejovicích.

Již následujícího roku 1548 byl do desek zemských vnesen nový zápis o prodeji tohoto majetku Janem ze Sovenic Kryštofu Kyjovi z Kyjova (z Baltsdorfu) za 1.325 kop grošů. Příslušníci tohoto rodu zde potom hospodařili až do časů třicetileté války.

I když se toto panství co do výnosu a množství podnikání nedalo srovnávat s rozsáhlou dominii bohatých panských rodů, přesto se majitelům i v těchto skromnějších poměrech dařilo celkem úspěšně. Po Kryštofovu nástupci Adamovi Kyjovi z Kyjova se společně ujali panství jeho synové Jaroslav, Rudolf a Kryštof. Ti postavili v nedaleké vsi Svojkově pro svůj rod novou tvrz. Tak jako většina obyvatelstva v Čechách i oni se hlásili k ultrakvistické víře. Po porážce českých stavů na Bílé hoře se odmítli přihlásit ke katolictví a po vydání Obnoveného zřízení zemského raději volili emigraci. Panství zděděné po otci prodali 23. května 1628 za 1.600 kop míšenských grošů Albrechtovi z Valdštejna. Protože ten zaplatil jen zlomek dohodnuté ceny, tak jako v mnoha podobných případech, ponechal Kyjům Albrechtice jako frýdlantské léno. Jménem synů, kteří již byli za hranicemi, spravovala panství jejich matka Anna Marie z Kyjova. V této době byla již tvrz v Albrechticích zničena požárem a sídlo se natrvalo přeneslo do nové tvrze v blízkém Svojkově, kde byl také hospodářský dvůr.

V r. 1631 v době saského vpádu do Čech se bratři Kyjové vrátili do vlasti. Zde se jim podařilo vymanit panství z Valdštejnova područí, ale pouze na krátkou dobu. Tohoto jejich návratu, císařem samozřejmě nepovoleného, využil Albrecht z Vladštejna k tomu, aby jejich panství znovu získal.

V r. 1633 zabral albrechtické panství již bez jakékoli finanční náhrady jako pokutu za spáchaný čin. Tak byli Kyjové z Kyjova, kterým Albrechtice patřily téměř celé století stiženi stejným osudem jako mnoho dalších příslušníků české šlechty.

Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v r. 1634 započala další vlna konfiskací, tentokrát jeho obrovských držav, které získal před lety podobným způsobem.

Od císařské komory získal albrechtické panství (spolu se statkem Roveň u Mladějova) za vojenské zásluhy plukovník Daniel Beygott z Reinerstadtu, jemuž byla tato držba v r. 1644 potvrzena dědičně. Panství vlastnil ještě v době soupisu berní ruly v pol.17 století. Stav vesnic na albrechtickém panství nebyl podle údajů získaných po třicetileté válce nijak potěšující. Výpis z r.1719, který byl učiněn podle zápisu visitační komise v r. 1654 uvádí vsi Albrechtice, Svojkov, Radimovice, Rybníky a Slavíkov (Slavětice) jako zcela pusté.

V Albrechticích bylo zničeno 6 chalupnických usedlostí s celkovou výměrou 20 korců. Většina zdejších usedlíků vykonávala dříve pravděpodobně práce na panském hospodářství. Zůstalo zde místo po chalupě Pastuchovské, Řezáčkovské, Jirkovské, Bednářovské, Čičovské a Šindelářovské. Ve Svojkově zbylo pusté místo po dvou sedlácích a jednom chalupníkovi, v Radimovicích bývaly dvě selské usedlosti. V pusté vesnici Rybníky se dříve nacházely chalupnické usedlosti Ryterovská, Landovská, Lehoncovská, Zahradnická a Patalovská. Ve Slavíkově byla evidována jedna selská usedlost a tři chalupnická místa. Na zdevastovaném panství sice také hospodařili jeho majitelé na vlastních dvorech, ale právě zde byl jistě velkým problémem obrovský úbytek pracovních sil, což zásadně snižovalo hospodářský výnos a využití tohoto majetku.

Poddaní, kteří na panství zbyli, hospodařili na polích průměrné kvality. V Kamení to byli dva sedláci Jiřík Sytka (18 strychů) a Jiřík Strašil (20 strychů). Na menších chalupách sídlili Jan Novák, Václav Fišer a Matěj Feler. V Zásadě byla situace obdobná - dva sedláci Jan Beran a Václav Pavel se dvěma chalupníky Václavem Doubem a Janem Kovářů. V této vesnici zůstávalo zpustlých 9 chalupnických usedlostí, k nimž patřilo 45 strychů polí. Malé Hájice (později Červenice) měly jen dvě chalupnická hospodářství po 5 strychách. Jedno patřilo Janu Lyntzovi a druhé krejčímu Janu Neymonovi. Poněkud lepší byla situace v Sedlovicích (Sedlejovice), kde hospodařili tři větší sedláci (po 30 strychách) a čtyři chalupníci. I zde však najdeme dvě místa chalupnická a jedno zahradnické zpustlé.

Poničené panství plukovník Beygott brzy prodal a novým majitelem se stal Petr František Nymis z Nymisu. Po jeho smrti v r. 1668 připadl majetek nezletilým dětem. Poručnickou správu vykonávala prozatím jejich matka Eva Anna Nymisová. V zápisu desek zemských o jejím poručnictví jsou jmenovány jako sirotčí statky Albrechtice, Roveň a Křenov. Spravovat takto rozdrobený majetek nebylo jednoduché a navíc po zemřelém Petru Nymisovi zůstaly nemalé dluhy. Proto jako poručnice prodala Eva Anna Nymisová hned 1. března následujícího roku 1669 panství Albrechtice rytíři Vincentu de Lamotte z Frintroppu za 13.000 rýnských zlatých, jež byly postupně splaceny.

K panství albrechtickému tehdy patřily „statek Albrechtice, Sychrov a Sedlice (Sedlejovice) s dvory poplužními a vesnicemi jmenovitě Kamení, Zásada pod rybníkem, Sedlovice a Slavíkov s jednou pustou chalupou pod panství dubské s lidmi poddanými přítomnými i nepřítomnými a bez pořádného vejhostu z gruntu zběhlými a sirotky, vdovami ... s grunty jich pustými a nepustými, robotami, furami a ouroky, se všemi roly, lukami, pastvištěmi, průhony, potokami a vodotočinami, řekou struhovou, dvouma mlejny, jeden pod Sedlicemi, druhým ve Slavíkově pustý i s pilou, s rybníky dvouma napravenými a jedním pustým pivovarem, olejnou, s třemi štěpnicemi, s dvouma krčmami, jedna v Sychrově a druhá v Slavíkově s masnými krámy při každé krčmě jeden, ovčínem, s celou zvůlí, s lesy černými a jinými, háji, porostlinami i dáleji s jiným vším a všelijakým od starodávna k tomu přináležejícím příslušenstvím ve všech mezech a hranicích jak od starodávna leželo ...“

Lamottové de (z) Frintropp bylo jméno francouzské rytířské rodiny, která po r. 1620 přišla do Čech. Petr Antonín Lamotte zastával významný úřad nejvyššího císařského komořího. Po jeho smrti zakoupila v r. 1627 jeho manželka se synem Vincentem a dvěma dcerami od Albrechta z Valdštejna nejprve zámek a dvůr Navarov, dvůr a ves Jesenný, ves Zásadu (u Železného Brodu) zatím jako frýdlantské léno. Teprve rok před její smrtí potvrdil císař v r.1653 Lamottům tento majetek jako dědičný. Jejich život v Čechách především v době třicetileté války nebyl jednoduchý. Nejbouřlivější byl především r. 1643, kdy Navarov obsadili na několik měsíců Švédové. Po jejich odchodu zbyla ze zámku zřícenina. Jako dědictví získala tuto část majetku dcera Maria Angela a postavila zde v letech 1664 - 1666 nový zámek. Jediný mužský potomek Vincent de Lamotte, který si ponechal Jesenný, zakoupil v r. 1669 od Evy Anny Nymisové panství Albrechtice, aby z něho učinil nový základ svého rodového majetku. Záhy si zde začal upravovat nové obydlí, snad na způsob zámečku, který však v pol. 18 století byl označován již jako zpustlý. Po jeho smrti v r. 1680 si albrechtickou část majetku ponechal prvorozený syn Jan Jakub a druhorezený Maxmilián se ujal Jesenného.

Jan Jakub kolem r. 1690 postavil nový jednopatrový panský dům na blízkém dvoře Sychrov nedaleko zpustlé vesnice Svojkov, kam jeho rodina z Albrechtic přesídlila. Vykonával také různé úřednické funkce, snad v zájmu zvýšení příjmů. Například v r. 1725 je uváděn jako hejtman kraje boleslavského.

Celková obnova panství však postupovala jen pozvolna. Samotné Albrechtice přestaly být vzhledem k výstavbě sychrovského sídla střediskem panství, které však nadále neslo jejich jméno. Vzhledem k malému hospodářskému výnosu tohoto majetku byla v r. 1697 k němu připojena od statku Jesenný ves Kamenice, která zůstala třicetiletou válkou téměř nedotčena.

V době, kdy se Janův syn Ignác František Lamotte z Frintroppu rozhodl panství prodat, byla v Albrechticích jen jedna chalupa, ke které patřily pouhé 3 strychy polí. Většina výměry, v minulosti obhospodařovaná poddanými, byla připojena k panskému dvoru a jeho zahradě stejně jako část pozemků, která dříve náležela ke vsi Zásadě. Situace v ostatních vesnicích se za téměř jedno století nijak nezlepšila. V Kamení obhospodařovali poddaní 34 strychů, v Zásadě 28 strychů, v Červenici 10 a v Rybníkách 4 strychy půdy, což je plocha skutečně zanedbatelná.

Vzhledem k tomu, že příslušníci druhé rodové větve se věnovali především vojenské službě, rozhodl se bezdětný Ignác František Lamotte v r. 1740 prodat albrechtické panství svému bohatému sousedovi hraběti Josefovi z Valdštejna.

Po čtyřech staletích ztrácejí Albrechtice samostatnost a dostávají se na okraj zájmu v rámci rozsáhlého panství svijanského. Sousední Sychrov znovu nabyl na významu v prvních desetiletích následujícího století, kdy se stal sídlem Rohanů, nových majitelů tohoto panství.

Období reforem

Druhá pol. 18. století přinesla zásadní reformy, které se staly předzvěstí a důkazem postupných přeměn starých feudálních společenských vztahů.
Tereziánské reformy školství, následné zrušení nevolnictví a toleranční patent přinesly do života všech obyvatel zásadní změny. Na počátku 70.let začala pracovat komise, kerá měla regulovat povinnosti poddaných vůči vrchnostem. Její práce byla brzy přerušena selským povstáním v r. 1775, pod jehož vlivem vydala Marie Terezie robotní patent. Ten však v žádném případě nesplnil očekávání poddaných, protože jen kodifikoval výši jejich robot a dalších povinností z předchozího období. Velké zatížení představovaly berně odváděné pro potřeby vlády vzhledem k jejím vojenským aktivitám a zadlužnosti státní pokladny.

Je tedy zřejmé, že do 90. let 18 století se právní postavení ani ekonomické zatížení poddaných nijak zásadně nezlepšilo. Kromě běžných rizik zemědělství, jako byly neúrody, mrazy, povodně či sucha, komplikovaly život poddaných válečné konflikty, jež provázely vládu Marie Terezie. Přesto je zřejmé, že se alespoň pomalým tempem venkov opět zalidňoval. V r. 1790 bylo v Pěnčíně již 33 chalup, v Červenici se nacházelo 16 usedlostí, v Kamení a Zásadě po 10 chalupách, jak uvádí topografický přehled Království českého vydaný v romto roce. O 40 let později žilo v Pěnčíně již 254 obyvatel ve 44 domech, obnovené Albrechtice měly 23 chalup se 167 obyvateli. V Kamení se nacházelo 11 domů (83 obyvatel), v Zásadě 16 usedlostí (126 obyvatel) a v Červenici žilo 134 obyvatel v 17 chalupách. Všeobecný nárůst obyvatelstva byl dán nejen přirozeným vývojem, ale také uvolněním vnitřních poměrů v zemi za vlády Josefa II.

Základní význam pro vzdělání obyvatelstva měly školské reformy Marie Terezie, dále prohloubené opatřeními Josefa II. 6.12. 1774 byl vydán nový školní řád, který rozdělil nižší školy na tři stupně - normální, hlavní a triviální. Následujícího roku byla ustavena zemská školní komise později doplněná o dozorčí instituci krajských školních komisařů.Ti však začali provádět svou činnost až koncem 80. let. Jejich hlavním úkolem bylo zpracování popisu školství v jednotlivých obvodech. V letech 1789 - 1796 vykonával funkci školního komisaře kraje boleslavského František Antonín Zenker. Příležitostně navštěvoval školy svého obvodu spolu se zástupcem vrchnosti, církve i obecním rychtářem. Učitel musel mít pro tuto kontrolu připravený soupis žactva, jeho docházky do školy a přehled o svém hmotném zabezpečení.

Na panství svijanském se v této době vyučovalo v devíti školách. Většina obcí na Pěnčínsku byla „přiškolena“ ke škole ve Vlastibořicích, pouze děti z Pěnčína docházely do školy v Loukově. Zde byla 8.června 1791 provedena kontrola, ke které byl přizván vrchnostenský direktor Josef Dittrich, farář Antonín Rabenstein, rychtář Jiří Žďárský a dva konšelé. Učitel Jakub Giszl předložil požadovaný výkaz žactva. Do školy bylo zapsáno celkem 255 dětí, z nichž jen 26 přicházelo pravidelně, ostatní chodily do školy občas nebo vůbec ne. Z Pěnčína mělo docházet do Loukova 45 dětí (30 chlapců a 15 dívek). Loukovecký učitel neměl u školy žádné pole, a tak jeho příjmy tvořil plat od vrchnosti za školu a kůr, peníze z pohřbů a svateb. Důležitý byl i sobotáles od 18 dětí a na Nový rok koleda v 298 staveních, přičemž 92 byla označena za chudá či neobydlená. Celkem měl učitel roční příjem 97 zlatých 12 krejcarů.

Podobná situace byla i ve Vlastibořicích. Zde se kontroly 17. září 1790 účastnil s krajským komisařem panský písař Viktorin Vintek, kaplan Řehoř Alexius a rychtář Matěj Adam se dvěma konšely. Učitel Antonín Pochmann měl vyučovat 124 žáků, ale pravidelná docházka byla zaznamenána pouze u 27. Díky podrobnému přehledu se dovídáme, že do Vlastibořic docházeli 3 žáci z Vitanovic (2 z nich stále chyběli, 1 chodil občas), ze Střížovic to mělo být 12 dětí, z nichž 6 nechodilo, 1 jen občas. Z Červenice bylo zapsáno 5 žáků, ale do školy nechodili vůbec. Z Kamení byli evidováni 4 žáci, ale pouze 1 chodil pravidelně. Ze Zásady měly být ve škole 3 děti, pravidelně chodily dokonce 2, jedno občas. Dále mělo školu navštěvovat i 16 dětí z Albrechtic, ale nebylo zaznamenáno, jaká byla jejich docházka. Ačkoliv by se mohlo zdát, že vlastibořický učitel měl lepší podmínky k obživě vzhledem k tom, že vlastnil zahrádku, pole a louku, jeho celkový příjem se nijak nelišil od kolegy v Loukově. Jeho finanční příjmy byly dokonce ještě nižší, a tak komisař výši jeho platu byl nucen upravit.

Ačkoli byla reformami školství uzákoněna povinná školní docházka dětí do 12 let, je z uvedeného přehledu zřejmé, že toto nařízení nebylo na venkově nijak vážně respektováno. Největší problémy byly v obcích, které se nacházely ve větší vzdálenosti od školy. Proto na mnohých místech vznikaly nepovolené tzv. školy pokoutní či dočasné, v nichž především v zimě vyučovali například vojenští vysloužilci nebo řemeslníci za naturálie od vesničanů. Tímto obsazením byla dána i úroveň výuky. V některých případech byly později tyto školy uzákoněny, jinde zrušeny. Taková pokoutní škola se nacházela ve 30. letech 19. století i v Pěnčíně (snad čp. 3), kde byla nakonec počátkem 40. let její existence zlegalizována ve formě pobočky školy loukovské. Zpočátku byla obsazena učitelským pomocníkem. Kromě místních dětí ji navštěvovali žáci i z nedalekých Vitanovic. Jedním z důvodů nedostatečné školní docházky bylo jistě i využívání dětí jako pracovní síly při polních pracích, jejichž náročnost byla ještě umocněna značnými robotními povinnostmi.

Zrušení roboty se nepodařilo prosadit ani Josefu II., jehož patent o zrušení nevolnictví v r. 1791 představoval významný zásah do vztahu vrchnosti a poddaných. Ti se především mohli svobodně stěhovat, uzavírat sňatky a ovlivňovat vzdělání svých dětí. Přesto Josef II. alespoň na svých statcích začal postupně zavádět náhradu roboty peněžními platy a omezoval hospodaření na půdě, která byla stále ve větší míře poddaným pronajímána.

Postupně se k této formě hospodaření přikláněla i šlechta. Poddaní na svijanském panství měli již od r. 1793 možnost vykoupit se z robotních povinností. Když však se po hraběti Josefovi z Valdštejna ujal majetku jeho dědic František Adam, rozhodl se po 4 letech své vlády na počátku r. 1818 obnovit bývalé robotní povinnosti. To vyvolalo obrovskou nespokojenost mezi poddanými na celém panství. Jejich vybraní zástupci Josef Jezule ze Zásady a sedlák Kroupa z Březiny byli vysláni, aby jednali o změně tohoto rozhodnutí u krajského úřadu v Boleslavi. Byli však odmítnuti. Když pak poddaní ze všech vesnic odmítli provádět jarní práce, především setí, obžaloval je u krajského úřadu sám majitel panství. 7. dubna 1818 povolal krajský komisař na svijanský dvůr 90 zástupců poddaných z jednotlivých vesnic, aby zjednal nápravu. Ti však opět odepřeli poslušnost. Proto hned o dva dny později přišlo z Boleslavi do Svijan 48 ozbrojených vojáků, kteří pak byli rozmístěni i do Březiny a Újezda, aby stíhali neposlušné poddané. Svijanský kaplan Václav Plachta uvádí ve své kronice, že poddaní byli chytáni po vsích a okolních lesích, odváděni do svijanského dvora a těleseně trestáni holí. Přesto se nedali zastrašit a 10. dubna se 400 vesničanů shromážděných ve Svijanech usneslo, že robotovat nebudou a nadále místo roboty budou vrchnosti platit. Toto prohlásili před vojskem i panskými úředníky.

Situaci se snažil zachránit ještě kaplan, který nabádal poddané k poslušnosti při svém nedělním kázání 12. dubna v Loukově. O totéž prosil i odpoledne také v Pěnčíně. Nebyl však vyslyšen, naopak poddaní prý projevili nespokojenost s tím, že se jich nezastal a nepřipojil se na jejich stranu. Nakonec byl vyslán do Svijan další oddíl vojska, jež proti vzbouřencům ostře zakročil. Oba vůdci vzpoury byli uvrženi do vězení v Boleslavi a domů se vrátili se zcela podlomeným zdravím. Sedlák Kroupa brzy potom zemřel stejně jako jeho manželka, která musela vytrpět kruté týrání vojáků. Podobný osud potkal i Josefa Jezule.

Vzpoura poddaných skončila tedy neúspěšně, pouze ti, kteří se k ní nepřipojili, byli odměněni některými úlevami v robotních povinnostech. Tak například rychtář v Loukově přemluvil poddané v obci k poslušnosti. Za to pak byl vrchností od robot osvobozen. Postavení vesnického rychtáře bylo za takovéto situace jistě velmi složité. Byl totiž jmenován vrchností a působil pro jednu až dvě vesnice jako její zástupce. V této době byla rychtářem pro Pěnčín a Vitanovice pravděpodobně ještě Václav Mráz, jmenovaný do této funkce v r. 1813. Nejsou o něm zachovány podrobnější údaje, ale lze předpokládat, že v době vzpoury stál na straně svých sousedů.

Těžké postavení poddaných za posledního valdštejnského majitele se zlepšilo o dvě léta později, kdy svijanské panství přešlo do majetku francouzského šlechtice Karla Aleina knížete Rohana. Tehdy se poddaní opět dočkali možnosti vykoupit se z roboty popřípadě i formou splátek. V obecní kronice je uveden opis smlouvy o výkupu z roboty z r. 1832, kdy se Václav Ťukal z Pěnčína č. 15 vykupuje z robotních povinností, jež vykonával s koňským potahem i ručně.

Ale to se již blížily bouřlivé události r. 1848. Zatímco nedaleký Turnov se postupně stával významným centrem kulturního dění, venkovské obyvatelstvo mělo zcela jiné problémy a zájmy. Jejich postavení dobře znal jeden z radikálů tehdejšího politického dění, mnichovohradištský rodák Emanuel Arnold. Ten v pol. 20. let působil jako úředník na svijanském panství. Za léta prožitá v tomto postavení na různých místech dobře poznal podmínky života poddaných. Proto v revolučních letech vystupoval především jako nesmiřitelný odpůrce šlechty, prosazoval rozdělení panské půdy mezi nemajetné a zrušení roboty bez náhrady. Často vyjížděl z Prahy na venkov, nezřídka na Mnichovohradištsko a Turnovsko. Právě ve svém rodišti byl však zatčen a později se sem mohl vracet jen v největší tajnosti. Nejen pod vlivem působení Emanuela Arnolda a jeho stoupenců, ale i díky šířícím se zprávám o tom, že císař skutečně slíbil na jaře v r. 1848 zrušení roboty, byl venkov prodchnut mnohými nadějemi do budoucnosti. Napjatá situace v Praze přispěla k tomu, že se v Hradišti i v Turnově stejně jako v dalších městech začaly organizovat národní gardy. Jeden z oddílů hradištské gardy byl sestaven i na Svijansku. Vstoupili do něho vesničané ze Svijan, Pěnčína, Újezda a dalších obcí v okolí. Jen výjimečně však vítězila myšlenka na přímou pomoc bojovníkům na pražských barikádách. Většinou převládal názor, že gardy mají udržovat na venkově klid a pořádek a nepopouzet císaře, který svými sliby dokázal, že venkov většinou zůstal k pražským událostem netečný.

7. září 1848 byla říšským patentem skutečně zrušena robota i vrchnostenská správa nad poddanými s platností od 1.května 1849. Sedláci se museli vykupovat za peněžitou náhradu, kterou stanovily tzv. vyvazovací komise. Podruzi a domkaři byli sproštěni těchto povinností bez náhrady. K cílům, jež propagoval na venkově Emanuel Arnold, měla tato ustanovení samozřejmě daleko. Navíc na mnoha panstvích, tak jako na svijanském, měli tuto možnost poddaní již v předchozích letech, především pak na základě dekretu z r. 1846. Ten umožňoval výkup z roboty, pokud na to poddaní budou mít prostředky. Přesto však tento říšský zákon s konečnou platností zrušil stav, jenž existoval po několik staletí. Vyvázání poddaných z povinností vůči vrchnosti bylo vzápětí umocněno prozatímním obecním zákonem ze 17. března 1849. Jím končila činnost dosavadních rychtářů podřízených vrchnosti. V Pěnčíně vykonával v revolučních letech tuto funkci jako poslední Josef Krsek. Rychtáři byli nahrazeni volenou obecní samosprávou v čele se starostou. Ve funkci starosty se v Pěnčíně střídali až do počátku 60. let Václav Ťukal a Josef Valenta.

Zákony vydané v letech 1848 - 1849 s konečnou platností uzavřely éru feudálního společenského řádu, jež znamenal pro vesnici především poddanství a robotu.

Cesta od zrušení poddanství a roboty k samostatnému
státu
České národní hnutí bylo v padesátých letech 19. století znovu potlačeno. Na venkově se tato situace projevila např. omezením výuky českého jazyka ve školách nebo omezením veřejného života v podstatě jen na povolování některých kulturních akcí.

Zcela zásadně však ovlivnilo život vesnického obyvatelstva v následujících desetiletích zrušení roboty. Rolníci se mohli ve větší míře věnovat obdělávání svých polí, jejichž výměru se snažili podle svých možností zvětšovat. Na Pěnčínsku odkupovali pozemky především od sychrovské vrchnosti. Navíc se postupně od trojpolního systému přecházelo k střídavému způsobu hospodaření. To zvýšilo výnosnost polí a přispělo ke zvášení životní úrovně venkovského obyvatelstva.

Život obcí jako správních celků se také změnil díky proměnám systému státní správy a především zavedením obecní samosprávy, jejíž zástupci byli voleni od r. 1850. Obecní samospráva v čele se starostou řešila vnitřní problémy obce a postupně také rozšiřovala samostatné obecní jmění.

Pěnčínsko bylo rozděleno na dvě obce - Pěnčín (Pěnčín a Vitanovice) a Kamení (s osadami Kamení, Albrechtice, Červenice, Zásada a Radimovice - ty se osamostatnily až v r.1916). Prvním starostou zvoleným v Pěnčíně byl Josef Valenta, který spolu se starosty z okolních obcí skládal slavnostní přísahu do rukou okresního hejtmana Arlta z Turnova na nádvoří svijanského zámku.

Systém samosprávy byl v dalších letech ještě prohlouben zřízením okresního zastupitelstva v r. 1865. Pro tuto oblast měl úřad sídlo v Turnově. Okresní zastupitelstvo, které mělo svůj výkonný orgán v okresním výboru, bylo voleno na tři roky. Spravovalo jmění okresu a jeho ústavů, schvalovalo okresní rozpočet a působilo i ve věcech obecních. Bylo totiž odvolací instancí pro stížnosti náležející do působnosti obcí, schvalovalo důležité hospodářské úkony obcí a mělo kontrolní dohled nad obecními účty. Tím byla v podstatě dána struktura nižších samosprávných orgánů na několik desetiletí. Ve funcki pěnčínských starostů se pak do první světové války vystřídali Václav Kozderka, Václav Tomsa, Jiří Mráz, Josef Kobosil, Jan Bičík, Petr Kozderka a Josef Thoř.

Snaha rakouských státních úřadů o všeobecný hospodářský rozvoj bylo spojena s cílem vytvořit silný stát, který by sjednotil Německo pod rakouskou patronací. Tento cíl byl poprvé ohrožen vojenskou porážkou v Itálii v r. 1859. S konečnou platností pak padl neúspěšným vojenským střetnutím s novým konkurentem v těchto plánech - Pruskem. Válečné události června a července r. 1866 vyvrcholily rakouskou porážkou u Hradce Králové 3. července 1866, která ukončila rakouský sen o nadvládě.

Válečnými událostmi byl zasažen i náš kraj. První oddíly pruských vojsk překročily české hranice 22. června ve směru od Drážďan, Horní Lužice a Kladska. Již o měsíc dříve v důsledku hrozícího nebezpečí byly rakouské oddíly převeleny do severních a severovýchodních oblastí Čech. Tak např. i Sychrov posloužil k ubytování husarských oddílů, které se pak po pruském vpádu přesunuly proti nepříteli směrem k Liberci. K jejich úkolům patřilo, aby přerušily železniční spojení k Turnovu. K prvním větším srážkám s Prušáky došlo u Dlouhých Mostů, Záskalí, 26.června pak u Žďárku a sousední Hvězdy. Vzápětí byl obsazen sychrovský zámek. Obyvatelé z celého kraje hledali útočiště v okolních lesích a jen ti nejodvážnější zůstali doma, aby uchránili ohrožené domovy.
Největší bitva těchto dnů se pak strhla ve večerních hodinách, kdy došlo k boji o most v Podolí u Svijan. Odtud byla poražená rakouská armáda zatlačena pruskými oddíly směrem k Mnichovu Hradišti. Kulky prý létaly za rušné noci až do Svijanského Újezda a Pěnčína. V této bitvě ztratila pruská armáda 12 důstojníků a 118 vojáků, zatímco Rakušané utrpěli ztrátu 33 důstojníků a 1015 vojáků. Jen pomníčky na mnohých místech dnes dosvědčují kruté následky rakousko - pruského střetnutí.

Tyto válečné události, ač netrvaly dlouho, nesmírně zasáhly do života místního obyvatelstva. Více než měsíc před válečným konfilktem, kdy v našem kraji pobývaly rakouské oddíly, byly stanoveny vyživovací povinnosti k armádě. Pruské vojsko při svém tažení zpustošenou krajinou si vynucovalo potraviny ještě bezohledněji. Jeho velení shromažďovalo zásoby z okolních vesnic, především v Turnově, ale také na Sychrově. Navíc sami vojáci při výpadech ze sychrovského a později loukovského ležení nemilosrdně drancovali vesnické chalupy a pobrali tam vše, co našli.

Ačkoli se porážka Rakouska projevila ve vnitřní politice státu značnou decentralizací státní správy (vznik Rakouska - Uherska 1867), hospodářské poměry se značně zhoršily. Polnosti kolem Pěnčína měly lepší kvalitu než např. ve Vitanovicích nebo Kamení, a proto dávaly i větší výnosy, přesto však jejich produkce ve většině menších zemědělských usedlostí k obživě nestačila. Proto se mnozí vesničané začali ve větší míře zabývat řemesly či obchodem. Navíc se ve zdejších domácnostech jako vedlejší zdroj obživy rozšířilo broušení skla. Do této práce byly zapojovány i děti a za den si tak rodina zvláště v zimním období vydělala v průměru jeden zlatý.

Na počátku sedmdesátých let bylo v Pěnčíně 48 domů (317 obyvatel), ve Vitanovicích 17 domů (146 obyv.), v ostatních osadách zůstal počet téměř nezměněn. V Kamení se nacházelo 11 domů (99 obyv.), v Albrechticích 23 domů (154 obyv.), v Červenici 17 domů (142 obyv.), v Zásadě 16 domů (77 obyv.), v Radimovicích 18 domů (160 obyv., osada Rybníky měla 4 domy (30 obyv.). V sousedství chudčích obcí se Pěnčín rozrůstal přece jen rychleji. Do konce století zde přibylo ještě 20 nových domů a počet obyvatel vzrostl o více než sto, v sousedních Vitanovicích pak přibyly 4 domy (171 obyv.). Starostou byl tehdy Josef Thoř, rolník z č. 39, funkci radních zastávali Jan Bičík, (č.9), V.Valenta (č. 31) a P.Kozderka (č.45). Území celé obce, tzn. Pěnčína a Vitanovic, se rozkládalo na 542 ha, z čehož bylo 99 ha lesa.

Kromě běžných plodin se stále ve větší míře pěstovaly ovocné stromy, jádroviny i peckoviny. Jistě zde působil i vzor Rohanů, kteří se ovocnářství věnovali odedávna a pro potřebu sadů na svých panstvích měli ve Svijanech ovocnářskou školku. Také na Pěnčínsku bylo na počátku našeho století pro potřeby drobných pěstitelů několik ovocnářských školek.

Velkých hospodářů zde však nebylo mnoho. Na přelomu století mezi ně patřili František Kozderka (č.8), Jan Bičík (č.9), Anna Mrázová (č.10), okresní hejtman Tomáš Matějka (č. 11) a Kateřina Ťukalová (č. 15). V chudší obci Kamení hospodařil pouze jeden větší rolník František Šmíd ze Zásady. Ve většině menších hospodářství byl i nadále nutný ještě vedlejší zdroj obživy. Péče o chudé na turnovském okrese dokonce evidovala v Pěnčíně 4 chudé ženy a v Kamení dostávalo podporu 19 chudých.

Do každodenního života naplněného běžnými starostmi a radostmi, jako blesk zasáhla zpráva o atentátu na následníka rakouského trůnu v Srajevu. Chmurné úvahy a představy se naplnily dne 26.července 1914, kdy byla císařským manifestem „Mým národům“ vyhlášena mobilizace. Znamenala počátek dosud největšího válečného konfilktu novodobých dějin - první světové války.
Své domovy postupně opouštěli muži povolaní se svými pluky na frontu. Z Pěnčína bylo odvedeno 71 mužů a v r. 1916 dalších 22. Zásobování armády vyžadovalo od venkova velké množství potravin. Byly sestavovány aprovizační komise, které s vojenským doprovodem prováděly prohlídky u zemědělců, aby zjistily, zda nepřechovávají nepovolené zásoby a vymáhaly předepsané dodávky. Jejich splnění bylo většinou velmi složité a na úkor obživy vlastní rodiny, protože na polích chyběla mužská síla a také koně musely být nejednou odevzdáni pro potřeby armády.

Obyvatelé byli různými vyhláškami vyzýváni k úsporným opatřením, pro jednotlivce, obce i spolky vypisoval stát válečné půjčky. Jejich vymáhání bylo velmi nekompromisní. Když např. Josef Bičík, funkcionář zdejší Raiffeisenky protestoval proti výši požadované půjčky, byl postaven před válečný soud a okamžitě poslán na frontu. Také školní mládež byla pro potřeby armády využívána. Tak např. v r. 1915 byla za peníze vybrané od dětí zakoupena vlna a dívky pletly ponožky pro vojáky. Byla to jen jedna z mnoha sbírek a akcí, které provázely čtyři válečná léta. Lidé byli často vybízeni k odevzdání zlata na válečné výdaje státu. Pro výrobu zbraní byly zrekvírovány zvony v obecní i hřbitovní kapli. Do hostince u Altmanů se přistěhovalo několik rodin polských židů.
I když zemědělský venkov měl alespoň tu výhodu, že nedostatek potravin nebyl tak tragický jako ve městech, přesto léta války byla i zde velmi těžká. Zvláště když byla poznamenána ztrátou těch nejbližších.

28.říjen 1918 přinesl zásadní změnu v dalším vývoji nového samostatného státu. Vytoužený konec války pak vytvořil předpoklad pro nové životní podmínky všeho obyvatelstva.

Hned na podzim r. 1918 byly v Pěnčíně a Vitanovicích vysazeny lípy svobody za hojné účasti obyvatelstva, kde slavnostní řeč přednesl řídící učitel Václav Šíp. Pomník, postavený o čtyři roky později, dodnes nese jména těch, kteří se již těchto slavnostních chvil nedočkali. Byli to legionář Josef Čížek, Josef Bárta, Josef Bernat, František Čížek, Václav Čížek, Josef Hořák, František Janků, Josef Janků, František Konopka, František Louda, Václav Louda, Karel Mohelský, Josef Mráz, František Picek, Ladislav Picek, Josef Šlechta, Jaroslav Tvrzník, Jan Ťukal, Josef Zahrádka a Josef Zakouřil.

Také obec Kamení měla své padlé. Z 94 mužů, kteří zde žili, bylo 78 povoláno na frontu, z níž 15 se jich nevrátilo. Byli to z Kamení František Retr, dva Šnajdrovi, Adolf Šulc, Adolf Louda, z Albrechtic Jan Berkman a Josef Hoření, Josef Mužák z Červenice, ze Zásady odvedení vojáci Formáček, Fibrich, Šmíd, dva Cilinburkovi a Karel Mužák z Rybníka. První světová válka se odehrávala na bojištích několika front, čehož mnozí využili, aby přeběhli na stranu nepřítele. Tam bojovali v postupně se formujících oddílech českých legií, čímž přispěly k vítězství protiněmeckého tábora i k rozpadu mocnářství. K legionářům se tak připojil Josef Čížek z Pěnčína. Za jeho záluhy přijala rodina v r. 1924 diplom ministerstva národní obrany. Z obce Kamení se stali legionáři Josef Šaral (Francie), Josef Laurin (Rusko) ze Zásady a František Konejl z Albrechtic (Itálie). Jejich jména by neměla být zapomenuta.

Léta první republiky a druhá světová válka

Život v novém samostatném Československu přinášel postupné změny v politickém uspořádání a řízení státu na cestě k prohlubující se demokracii. Přes hospodářské problémy prvních poválečných let se i ekonomika začala postupně rozvíjet.

Pěnčín spolu s Vitanovicemi představovali nadále jednu místní obec. Při sčítání obyvatelstva v r. 1921 zde žilo 606 obyvatel ve 118 domech. Tento počet se již nijak výrazně neměnil. Obec Kamení zaznamenala úbytek obyvatel na 372 (81 domů) vzhledem ke správnímu oddělení Radimovic v r. 1916.

Při prvních poválečných volbách v r. 1919 byl zvolen za starostu Petr Kozderka. Obecní správa a její demokracie byla ještě umocněna a zlepšena možností voleb do osadních zastupitelstev. Obyvatelé jednotlivých osad si totiž mohli volit ještě další místní zástupce. Takovéto osadní zastupitelstvo mohlo daleko pružněji řešit problémy života obyvatel osad, i když jejich pravomoce byly samozřejmě omezené. Příjmy obcí tvořil výnos z vlastního obecního jmění a především pak pozemková a živnostenská daň.

V politickém životě obce figurovaly především dvě strany. Převahu si dlouhodobě udržovala strana agrární, která se v r. 1919 přejmenovala na Republikánskou stranu českého venkova a od r. 1922 nesla název Republikánská strana zemědělského malorolnického lidu. Dále zde byla organizace strany sociálně demokratické. Tento poměr stran je zcela logický vzhledem k zemědělskému zaměření obce po celou dobu první republiky. S podobným výsledkem končily i volby do osadních zastupitelstev. Také v celostátním měřítku tato strana vítězila. Na Pěnčínsku do celostátních zastupitelských orgánů volili občané kromě této strany samozřejmě i sociální demokracii, stranu živnostníků a obchodníků, československou socialistickou stranu. Zatímco komunistická strana získala v Pěnčíně hlas jen ojediněle, v Kamení ji v r.1925 volilo 9 voličů.

V r. 1923 se také změnil dosavadní úřední název PENCÍNA na dnešní PĚNČÍN. Politické změny vedly také k proměnám náboženských poměrů. Vznik církve československé uvítal totiž značný počet věřících, kteří uznávali husitské tradice našeho státu. Navíc katolictví bylo v Čechách po dlouhá staletí spojováno s Rakouskem a Habsburky. V Pěnčíně setrvalo u katolické víry jen 134 věřících a 457 jich v r. 1920 přešlo k nově ustavené církvi. V Kamení nebyl rozdíl tak markartní, síly zůstaly téměř vyrovnány. Vedle 145 katolíků zde žilo 180 příslušníků církve československé. K určitým rozporům došlo v r. 1924, kdy katolická církev zakázala užívat kostely pro bohuslužby církve československé. Z těchto důvodů byla v Pěnčíně zřízena modlitebna ve škole, kam docházel farář František Hoffer z Přepeř. Zajímavé je to, že zatímco v Pěnčíně uvedlo 14 obyvatel, že jsou bez vyznání, v Kamení se k tomu přihlásilo 42 osob.

Zklidnění a ustálení politických poměrů se odráželo i v oblasti ekonomické. Zásadní význam pro další rozvoj drobného zemědělství v celostátním měřítku měla pozemková reforma a parcelace šlechtických velkostatků. Přímo v Pěnčíně bylo přiděleno drobným zemědělcům od svijanského dvora Rohanů 27 ha půdy za jednotnou cenu 4.600 Kč za hektar. Dvůr Svijany měl před parcelací 255 ha pozemků. Mezi okolní zájemce bylo rozděleno 129 ha a zbytkovému statku zůstalo 126 ha výměry půdy.

Opět se tak zvětšila plocha polí obdělávaných středními zemědělci. Mezi zásady agrární politiky se řadil názor, že hospodaření na středních statcích bude intenzivnější a hospodárnější.

Kromě tradičních polních plodin a ovocnářství se pěstitelé na Pěnčínsku ve stále větší míře začali orientovat na pěstování raných brambor a zeleniny (hlávkový salát, okurky, rajčata, celer). Z ovocných stromů převažovaly jabloně. Při sčítání v r. 1924 jich bylo napočítáno v obci Pěnčín 1.450, dále 1.079 švestek, 1.020 hrušní a 760 třešní. Již od r. 1893 sloužilo potřebám zemědělců Hospodářské družstvo pro okres a okolí se sídlem v Turnově. Z původních 59 členů vzrostl jejich počet před válkou na 468, v r. 1925 již na 760. Členové odtud získávali hnojiva, osivo, potřeby pro domácnost apod. Úniky nových druhů hnojiv se také po několik let testovaly. Ve vybraných obcích se sledovaly hnojená a nehnojená pole s použitím různých druhů hnojiv. Tyto zkoušky probíhaly také v Albrechticích (1925) a Vitanovicích (1927).

Stále větší význam pro zemědělství získával také zpracovatelský průmysl, který s ním byl úzce propojen. Od r. 1903 fungovala družstevní mlékárna v Přísovicích a mlékařské družstvo ve Vlastibořicích. Obilí se vozilo nejen do mlýna ve Svijanech, ale využíval se i družstevní mlýn ve Třtí a Sedlíšťkách. Ten byl původně soukromý, ale v r. 1912 jej koupilo 17 zemědělců od Václava Berana. Postupně byl vybaven novým strojním zařízením a byla zde vybudována i pila. Především blízkost těchto zpracovatelských objektů hrála důležitou roli při efektivnosti zemědělské výroby. K tomu přispívalo i to, že zemědělská hospodářství začala být postupně vybavována základní technikou. V obci Pěnčín bylo v r. 1924 napočítáno 89 mlátiček, 63 řezačky, 33 secích a 14 žacích strojů. Při pořizování této techniky hrála mnohdy roli i zdejší kampelička, jejíž počet členů se z původních 38 zvětšil do poloviny dvacátých let na 115. Výhodnost spoření byla již dávno prokázána.

Je logické, že na takovéto vesnici, kde převažujícím zdrojem obživy bylo zemědělství, získávala při volbách do obecních a osadních zastupitelstev naprostou převahu Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Tato zastupitelstva, tak jako dříve, pečovala nejen o vzhled obcí, ale především o jejich technické vybavení. V r. 1924 se postavila nová silnice do Příšovic, pak i do Kamení. Na údržbu místních komunikací se používal kámen z obecního lomu, jež obec koupila od sychrovského panství. Týž rok započaly přípravy ke stavbě vodovodu, jež byl uveden do provozu v r. 1928 (stavitel ing. Tomeš z Turnova). Tyto obecní stavební akce uvítali také drobní zemědělci jako příležitost k zaměstnání a vedlejšího výdělku, a to zvláště v období hospodářské krize v r. 1929.

V srpnu 1925 byl dokončen sál u Altmanů, kam se pak přesunul společenský život obce. Zvláště zde nalezl útočiště místní Sokol, jehož členové zde nejenom cvičili, ale i pořádali přednášky, divadelní představení a měli zde svou knihovnu (založen 21.11. 1919). Právě pro divadelní představení zde bylo postaveno i jeviště, jehož oponu maloval spolu s kulisami malíř Musil.

Základní životní nutností a důkazem pokroku se na vesnicích také stalo zavádění el.energie. 28.ledna 1929 se obec Pěnčín stala členem družstva pro rozvod el.energie v Pěnčíně a okolí, a tak se postupně život místních obyvatel modernizoval.

Pro potřeby vzdělávání mládeže nadále sloužila dvoutřídní škola, kterou v průměru navštěvovalo 50 - 60 žáků. Z Kamení chodily děti stále do Vlastibořic. Již tehdy se dbalo na všestrannost výuky, vždyť v Pěnčíně i ve Vlastibořicích měly děti k dispozici hřiště i školní zahradu. Na podporu dalšího vzdělávání dětí, především ze zemědělských rodin, byly na počátku dvacátých let zřizovány na venkově tzv. lidové hospodářské školy. V Pěnčíně to bylo hned v r. 1920 a k docházce se přihlásilo 60 žáků. Zájem však brzy polevil, a tak se dokonce v r. 1923-24 přestalo s výukou. Ta byla obnovena až v letech 1924 - 26, kdy se opět přihlásilo 30 - 40 žáků. Nadané děti, které chtěly získat jiné vzdělání, měly možnosti především v Turnově. Zajímavé bylo, že ve školách byly naprostou samozřejmostí školní knihovny, žákovské a učitelské. V Pěnčíně bylo k dispozici ve škole 350 svazků, ve Vlastibořicích přes 400. Téměř 300 svazků měla i knihovna hospodářské školy. Byli to také většinou učitelé, kdo se staral o občanské knihovny v obcích. V Pěnčíně měla tato knihovna 140 a v Kamení 180 svazků.

Důležitou roli v kulturním životě obcí měly i nyní spolky. Pěnčínská organizace Sokola měla v r. 1925 85 členů (57 mužů a 28 žen). Kromě cvičení se pořádaly zábavy, divadelní představení, přednášky apod. Kromě spolků založených před válkou působila v obci také Domovina domkařů a malorolníků. Ta byla registronána po dva roky i v Kamení (1938-39). I nyní však patřily k nejrozšířenějším spolkům, i vzhledem k potřebám obcí, sbory dobrovolných hasičů. V Pěnčíně se jejich počet zvětšil, protože v r. 1923 byl založen druhý sbor v Pěnčíně - Kamenci. V r. 1928 pak vznikl sbor hasičů v Albrechticích.

Za dvacet let od posledního válečného konfliktu se samostatné Československo rozvíjelo v prosperující demokratický stát. Stále napjatější politická situace ve střední Evropě však naznačovala jiný vývoj. Expanzivní snahy Německa, zábor Sudet a následné vytvoření Protektorátu Čechy a Morava zcela změnily další osudy našeho státu. Dramatické politické události ovlivnily život každého člověka. Na vesinici dolehly nejen zásobovací problémy, byla také zcela omezena obecní samospráva, zakázána činnost spolků a i zde převrácen dosavadní život zdejších obyvatel.

K prvním obětem války z Pěnčínska patřil Stanislav Šulc, rodák z Vitanovic, který za svou novinářskou činnost v Lounech byl v době heydrichiády popraven. Josef Hobelant zase zahynul při náletu na nucených pracích v Německu.

Nadějné zprávy o blížících se armádách osvoboditelů urychlily běh událostí i na Pěnčínsku. Zdejší obyvatelé nechtěli čekat na konec války se založenými rukama. Němci, kteří byli v květnových dnech při přesunech armády ubytováni v mnoha staveních, byli již 3.května místními občany odzbrojováni a vzati do zajetí. Takto získané zbraně byly použity při účasti na obsazení železniční zastávky v Příšovicích. Němci, kteří měli k dispozici i obraná auta, se snažili útočníky odrazit. A tak zneškodnění tohoto německého oddílu stálo život třinácti mužů. Přímo z Pěnčína zde ztratili životy Kamil Mráz a Miloslav Hořák, oba z Kamence a pak František Ťukal z nedalekých Střížovic. Šťastné dny osvobození byly vítány s novými nadějemi do budoucnosti, s nadšením a elánem do obnovy válkou zničené země.

—————

Zpět